úterý 25. října 2016

Anthropoid - Pavel Šmejkal, Jiří Padevět

Anotace: Kniha provede zájemce po místech spojených s aktivitou výsadku Anthropoid, jehož příslušníci uskutečnili útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Navštívíme místo seskoku, byty podporovatelů parašutistů i místo samotného útoku. V závěru knihy navštívíme jedno z nejpamátnějších míst moderní české historie, pravoslavný chrám v Resslově ulici, místo posledního odporu parašutistů.
Nakladatelství: Academia
Počet stran: 200
Rok vydání: 2016


Kniha (lépe řečeno knížečka), kterou jsem hravě přelouskala během odpoledne, obsahuje úžasně ucelené informace o událostech operace Anthropoid. Předkládá mapy, adresy, jména spolupracovníků a události, které se udály od doby seskoku Jana Kubiše a Josefa Gabčíka až po výslechy a popravy pomocníků, obklíčení kostela. Končí přihlášením Karla Čurdy po válce a jeho následnou popravou.

Je psaná formou encyklopedie, takže to není nic pro toho, koho nudí holá fakta. Určitě ale skvěle poslouží jako odrazový můstek pro ty, co se s touto částí naší historie chtějí seznámit. Ovšem i člověk, který leccos přečetl o atentátu na Heydricha, si v této knize najde nové informace. Já si v takových publikacích lebedím, proto jsem si knihu užila, i když jsem před třemi dny dočetla Průvodce protektorátní Prahou, kde se víceméně píše to samé. Kniha Anthropoid vytáhla většinu informací z Průvodce, ale přidala další fotografie, dokumenty.

První část knihy se věnuje místu seskoku a cestě Kubiše a Gabčíka do Prahy. Následuje část od příchodu do Prahy až k 27. 5. 1942. Třetí část uvádí informace po atentátu až do konce války. Dále jsou zde informace o rodných domech parašutistů. A na závěr knihy jsou uvedena jména všech popravených, kteří měli co do činění s parašutisty. Mimochodem včera jsme si připomněli ne zrovna příjemné datum – 24. 10. 1942 bylo v Mauthausenu popraveno 262 lidí spojených s atentátem.

Recenze je poněkud kratší, protože kniha sama o sobě je velmi krátká (bohužel) a hlavně doplněná fotografiemi. Navíc jsem dost podobné dojmy psala právě k Průvodci protektorátní Prahou.


Hodnotím opět velmi kladně – pět z pěti!

PS: Podle knihy hodlám uspořádat procházku Prahou. Něco ve smyslu ''Po stopách hrdinů''. Kdo by měl zájem se přidat? :)

sobota 22. října 2016

Průvodce protektorátní Prahou - Jiří Padevět

Anotace: Kniha zavede zájemce na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů, připravujících atentát na Reinharda Heydricha, do kanceláří krycích firem Sicherheitsdienstu, do tajné porodnice, zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté a na barikády a velitelská stanoviště Pražského povstání. Zároveň ukáže, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života. Publikace je doplněna velkým množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu a přehlednými mapkami.
Nakladatelství: Academia
Počet stran: 804
Rok vydání: 2013

Právě jsem dočetla tuhle úžasnou publikaci. Úctyhodných 724 stran (zbytek jsou rejstříky) historie nejen mojí milované Prahy a Československa, ale zejména lidí, kteří v této době museli žít, přežívat, bojovat, umírat či kolaborovat.
Během čtení jsem si dělala poznámky událostí, které mě zaujaly, a ve výsledku bych mohla vlastně opsat téměř celou knihu. Považuji se za člověka znalého věci (přečetla jsem mnoho knih s válečnou tématikou, viděla jsem všemožné dokumenty a jako dítě jsem místo pohádek sledovala filmy typu Kam orli nelétají či Velký útěk), přesto jsem se dozvěděla spousty nových informací.
Kromě podrobných popisů událostí v Praze, které skutečně nemá smysl vypisovat, se dočtete, jaké možné i nemožné instituce existovaly. Překvapí vás kolik Adolfů tenkrát vlastně žilo – dnes je toto jméno lehce v útlaku. Zjistíte, že některé ulice a části města musely být přejmenovány – dnešní Masarykovo nábřeží se původně jmenovalo Riegrovo, pak bylo přejmenováno na Vltavské a nakonec Heydrichovo. Pozastavíte se nad tím, že francouzští váleční zajatci byli používáni jako komparz ve filmech. Budete se podivovat nad tím, jaký byl plat Karla Čurdy a jiných spolupracovníků gestapa. Nebo po letech zjistíte, že mnoho z ulic se jmenuje po lidech, kteří pomáhali parašutistům – Vykoukova, Matějovského, Vosmíkova či Khodlova a mnoho dalších.
Dlouhá 618/14 – V domě bydlel pankrácký kat Alois Weiss. Svoji funkci vykonával od dubna 1943 do konce okupace. Na konci války se dostal do ruského zajetí, po krátké internaci byl propuštěn do Německa. V 60. letech požádal československé orgány o přiznání dvou odpracovaných let na Pankráci pro započítání důchodu. (str. 119)
Pročítání jmen lidí vyslýchaných v Petschkově paláci, vězněných v Pankrácké věznici či zastřelených v Kobyliské střelnici, bylo rozhodně emotivnější, než když si někde přečtu pouze souhrnné počty. Číslo je jen číslo, ale jména...
Nyní už nebudu v Praze chodit s hlavou zabořenou do země, abych se mohla vyhýbat lidem, ale budu vzhlížet na pamětní desky, které připomínají padlé odbojáře, bojovníky květnového povstání či zbytečně mrtvé oběti konce války.
Obrazová příloha je naprosto dokonalá. Fotografie a dokumenty krásně doplňují informativní funkci knihy. Člověk si při čtení mohl alespoň na chvíli odpočinout od neustálého zatýkání či vraždění.
Vy, co neradi čtete a nemáte v lásce historii a dějepis, mě teď nebudete mít rádi, ale takovou knihu bych dala jako povinnou četbu. Na základní škole jsme detailně probrali Punské války. Věděli jsme, jakou cestou přišli Cyril a Metoděj. Dokonce jsme se učili odkud byly přivezeny kameny na stavbu pyramid ve Starověkém Egyptě. Ale na historii druhé světové války (a celkově druhé poloviny dvacátého století) nám zbyly asi dva měsíce na konci devítky. Na střední škole to nebylo o nic lepší. A obávám se, že dnešní osnovy se o moc neliší.
Jsem ráda, že se mi podařilo Průvodce protektorátní Prahou sehnat v antikvariátu v naprosto nedotčeném stavu a ještě navíc za tři stovky! Už teď se těším, až si koupím Anthropoid a Krvavé finále.

Samozřejmě nemůžete očekávat nic horšího než 5 hvězdiček. Respektive deset z deseti!

čtvrtek 6. října 2016

Ještě jeden den - David Levithan

Anotace: Pro Rhiannon jsou všechny dny stejné. Časem se smířila i s tím, že její přítel Justin je temperamentní, ale odtažitý, a že to není kluk z romantických filmů. A naučila se několik základních pravidel: nedělat si příliš velké naděje, neupínat se na Justina a nesnažit se ho změnit.
Ale jednou se vše změní. Justin je jako vyměněný a prožijí dokonalý den. Ovšem příští ráno si Justin z předchozího dne vůbec nic nepamatuje a vše se vrátí do starých kolejí. A najednou do jejího života vstoupí cizinec, který tvrdí, že onen dokonalý den strávila s ním – s ním v Justinově těle.
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 356
Rok vydání: 2016
Originál: Another Day, 2015

Druhý díl k úžasné knize Den co den, jejíž recenze je zde. Ovšem tato kniha je z pohledu Rhiannon (skutečně se to blbě píše). Vlastně už nevím, co k této knize napsat víc. Je opět úžasná. Už jen to, že jsem ji přečetla hravě během jednoho dne (co dělat, když nemůžu chodit), je důkaz toho, jak mě k sobě přitáhla. Znovu jsem se nechala pohltit Levithanovým vyprávěním a téměř bez dechu jsem sledovala vývoj událostí.
Opět se setkáváme s tématy, která nás nenápadně nutí zamyslet se o životě, homosexuálech, ale zejména o tom, že není podstatný zevnějšek, ale to, co je uvnitř. Z pohledu Rhiannon je těžké milovat někoho, kdo mění vzhled ze dne na den. Někoho, kdo jednou přijde jako krásná dívka a jednou jako tlustý chlapec. S čímž naprosto souhlasím. A má jiný přístup. Na lidech má rád to, jací jsou uvnitř. Jak by ne, když má možnost jim nahlížet přímo do hlavy a do srdce. To se obyčejným smrtelníkům nepodaří.
Po celou dobu jsem se snažila vybavit si první knihu. Jak to celé prožíval A. Zajímalo by mě, jak by se mi líbila tahle kniha bez té první. Jak bych ji vnímala. Samozřejmě, že jsem nakoukla, jestli se tam uvádějí stejné konverzace. Překvapivě ano. Některé jsou zkrácené, ale jinak jsou tam ta samá slova, což je podivné, protože každý přece vnímá význam řečeného jinak a zpětně to interpretuje podobnými slovy, ale ne vždy přesně slovo od slova.
Co mě naprosto iritovalo, byl vztah s Justinem. Jeho chování! Takový kluk by za své odpovědi a móresy zasloužil pohlavek. A to, jak ho Rhiannon omlouvala. Není se ovšem čemu divit, ještě je mladá. Řešila nejen jeho, ale i lásku k A, podivné rodiče i školu. Trochu moc na mladou holku.
Kdo knihu nečetl, bude se jistě pozastavovat nad jménem hlavního hrdiny. V tomto díle je víc používáno, protože není z jeho pohledu. A musím uznat, že to občas bylo matoucí. Když bylo A na začátku věty, četla jsem to občas jako jméno A, přitom to měla být spojka. A tam, kde jsem to četla jako spojku, to mělo být jméno A. Vidíte, také v tom teď máte maglajz?
Konec příběhu z pohledu A jsem si vybavila těsně před koncem Rhiannon. A opět mě to hrozně mrzelo. Tolik lásky, taková romantika a tohle? Ano, uznávám, že jsem i slzu uronila. Ovšem závěrečný postoj Rhiannon mě mile překvapil. Tak to má být! Teď už mi nezbývá než čekat na další díl, protože prostě takhle to skončit nemůže.

Zas a znova 5 hvězd z 5...
PS: Trochu mě zase zamrzely chyby a překlepy v textu. Ale dobře vím, že je to těžké vychytat každou mouchu. Ovšem takové nakladatelství už by mělo mít tohle na háku.