Anotace: Kniha zavede zájemce na místa konspiračních schůzek odbojářů, do bytů rodin podporovatelů parašutistů, připravujících atentát na Reinharda Heydricha, do kanceláří krycích firem Sicherheitsdienstu, do tajné porodnice, zřízené gestapem, na místa, kde trpěli pražští židé, do podzemí, kde nacisté připravovali výstavbu podzemních továren, do sálů, kde se scházeli čeští fašisté a na barikády a velitelská stanoviště Pražského povstání. Zároveň ukáže, že i během okupace byla Praha místem, kde i přes nacistický útlak existovaly ostrůvky svobody a kulturního života. Publikace je doplněna velkým množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu a přehlednými mapkami.
Nakladatelství: Academia
Počet stran: 804
Rok vydání: 2013
Právě jsem dočetla tuhle úžasnou publikaci. Úctyhodných 724 stran (zbytek jsou rejstříky) historie nejen mojí milované Prahy a Československa, ale zejména lidí, kteří v této době museli žít, přežívat, bojovat, umírat či kolaborovat.
Během čtení jsem si dělala poznámky událostí, které mě zaujaly, a ve výsledku bych mohla vlastně opsat téměř celou knihu. Považuji se za člověka znalého věci (přečetla jsem mnoho knih s válečnou tématikou, viděla jsem všemožné dokumenty a jako dítě jsem místo pohádek sledovala filmy typu Kam orli nelétají či Velký útěk), přesto jsem se dozvěděla spousty nových informací.
Kromě podrobných popisů událostí v Praze, které skutečně nemá smysl vypisovat, se dočtete, jaké možné i nemožné instituce existovaly. Překvapí vás kolik Adolfů tenkrát vlastně žilo – dnes je toto jméno lehce v útlaku. Zjistíte, že některé ulice a části města musely být přejmenovány – dnešní Masarykovo nábřeží se původně jmenovalo Riegrovo, pak bylo přejmenováno na Vltavské a nakonec Heydrichovo. Pozastavíte se nad tím, že francouzští váleční zajatci byli používáni jako komparz ve filmech. Budete se podivovat nad tím, jaký byl plat Karla Čurdy a jiných spolupracovníků gestapa. Nebo po letech zjistíte, že mnoho z ulic se jmenuje po lidech, kteří pomáhali parašutistům – Vykoukova, Matějovského, Vosmíkova či Khodlova a mnoho dalších.
Dlouhá 618/14 – V domě bydlel pankrácký kat Alois Weiss. Svoji funkci vykonával od dubna 1943 do konce okupace. Na konci války se dostal do ruského zajetí, po krátké internaci byl propuštěn do Německa. V 60. letech požádal československé orgány o přiznání dvou odpracovaných let na Pankráci pro započítání důchodu. (str. 119)
Pročítání jmen lidí vyslýchaných v Petschkově paláci, vězněných v Pankrácké věznici či zastřelených v Kobyliské střelnici, bylo rozhodně emotivnější, než když si někde přečtu pouze souhrnné počty. Číslo je jen číslo, ale jména...
Nyní už nebudu v Praze chodit s hlavou zabořenou do země, abych se mohla vyhýbat lidem, ale budu vzhlížet na pamětní desky, které připomínají padlé odbojáře, bojovníky květnového povstání či zbytečně mrtvé oběti konce války.
Obrazová příloha je naprosto dokonalá. Fotografie a dokumenty krásně doplňují informativní funkci knihy. Člověk si při čtení mohl alespoň na chvíli odpočinout od neustálého zatýkání či vraždění.
Vy, co neradi čtete a nemáte v lásce historii a dějepis, mě teď nebudete mít rádi, ale takovou knihu bych dala jako povinnou četbu. Na základní škole jsme detailně probrali Punské války. Věděli jsme, jakou cestou přišli Cyril a Metoděj. Dokonce jsme se učili odkud byly přivezeny kameny na stavbu pyramid ve Starověkém Egyptě. Ale na historii druhé světové války (a celkově druhé poloviny dvacátého století) nám zbyly asi dva měsíce na konci devítky. Na střední škole to nebylo o nic lepší. A obávám se, že dnešní osnovy se o moc neliší.
Jsem ráda, že se mi podařilo Průvodce protektorátní Prahou sehnat v antikvariátu v naprosto nedotčeném stavu a ještě navíc za tři stovky! Už teď se těším, až si koupím Anthropoid a Krvavé finále.
Samozřejmě nemůžete očekávat nic horšího než 5 hvězdiček. Respektive deset z deseti!
Žádné komentáře:
Okomentovat