Velký špatný rok 2020

 Ahoj tati,

letos, snad víc než kdy jindy, mám problém vymyslet téma dopisu. Asi na mě padla spisovatelská krize, ale jelikož nejsem spisovatelka, tak to spíš vidím na krizi středního věku. Nebo možná jednoduše řečeno - krizi roku 2020. A že je to velká krize. Vím, že Ti nemusím dlouze popisovat, co se tady u nás děje, protože u vás dole či nahoře (záleží, kde si teď odpykáváš trest nebo užíváš klid) máte jistě pěknou tlačenici. 

Přemýšlím, co dál napsat, ale moje aktuální rozpoložení je přesně takové, jako celý rok 2020. Respektive si připadám jako naše vláda. Napsala jsem odstavec, ale po pár minutách ho přepsala. Pak jsem přidala druhý, ten jsem ale po chvíli smazala a znovu upravila ten první. Následně jsem zavřela blog a vrátila se k rozpracovanému textu po půl dni dumání. Zkrátka jsem se rozhodovala, co napsat, a dopoledne přišel někdo s vánoční štolou a odpoledne někdo, sice to byl ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase s cukrovím a ten, kdo měl přijít, nepřišel. 

Teď jsem dokonale zmátla i samu sebe, takže bych měla raději dopis rychle ukončit, stejně jako si přeji, aby rychle skončil tenhle podivný rok (nebo spíš tohle období), který vnímám jako do mrtě promarněný a promrhaný. Naše plány šly všechny do kopru a to jsem ještě slušná. 

Raději tedy protentokrát končím a jdu si pročíst staré dopisy.... 

Pa J.

Předchozí roky:

2019
2018
2017
2016
2015
2014

Křeč sobotní noci

Zpod dveří zamčeného bytu se line štiplavý zápach a zlověstné ticho. V bytě je obvykle slyšet čilý ruch, hudba a smích. Podezřelý klid a nepříjemný puch přinutí sousedy zavolat policii. Po vypáčení dveří se všem přítomným naskytne pohled na nahou mladou ženu pouze v kalhotkách. Je zkroucená v nepřirozené poloze. Klečí na kolenou. Hlavu má opřenou na posteli. Ruce jako by svíraly krk v posmrtné křeči. Na rukou má již fialové skvrny. Vlasy slepené temnou tekutinou, zřejmě krví. U úst mladé dívky jsou zaschlé zvratky.

„To musela být jízda“, prohlásí uznale vyšetřující.

„Vypadá to jako kdyby se stala obětí nějakýho rituálu,“ nahlas uvažuje kolega.

„Hmm, kdo ví. Tak jdeme na to,“ odpoví třetí kolega, vytáhne foťák a začne místo činu fotit.

Tak nějak takhle by vypadalo moje ohledání, kdybych teď umřela. Ležím s hlavou na posteli a přemýšlím nad tím, jak se toho zbavit. V jedné nepříjemné chvíli se dostavil pocit na zvracení. 

Jak jsem se dostala do téhle situace? Naprosto nevinně. Jela jsem domů s barvami a plátny a začínající bolestí hlavy, kterou jsem jako vždy chtěla přejít. Vrhla jsem se rovnou na malování, do kterého jsem dala nejen duši ale i celé tělo. Doslova. Vlasy jsem omylem namočila do kelímku s vínovou barvou. Na rukou jsem měla šmouhy od temně fialové. 

Poslední tah štětcem byl hotov, umyla jsem nářadí a uklidila nepořádek. Tričko potřísněné barvami jsem hodila na zem v koupelně a šla do ložnice pro prášek na hlavu, protože tlak v hlavě už přesáhl míru únosnosti. Sehnula jsem se ke stolku a v tu chvíli mi krkem projela nesnesitelná bolest. Občas mě postihne křeč vystřelující od ramene, přes krk až ke spánku. Je to něco jako křeč v noze, ale mnohonásobně mučivější. Svinula jsem se na zem, svírajíc svůj krk v pevném sevření. Druhou rukou jsem si mnula čelo, protože mi do hlavy narazila plnou rychlostí vrtačka. Nebo něco podobného. Křeč za krkem prudce proměnila bolest hlavy v palčivá muka. Pocit na zvracení jsem jen tak tak potlačila. Hlavu jsem opřela o postel a pevně mačkala nejvíce zasažená místa. Bolest mnou proudila několik málo minut, ale cítila jsem se, jako bych v té smrtící křeči byla desítky hodin. 

Agónie pomalu ustoupila a já cítila nesmírnou úlevu. V té podivné poloze jsem zůstala ještě pár minut, aby se mi náhodou křeč nevrátila. Uvědomila jsem si, v jaké pozici se nacházím. Kdybych umřela, jistě by to vzbudilo mnoho otázek. A přitom na tom nebylo nic divného. I ty nejdivnější věci mohou mít vlastně to nejjednodušší vysvětlení.

Sdílení dojmů...

Ahoj tati,

už je to šestý dopis, co Ti píši, a stále marně čekám na odpověď. A čekat budu nadále, ačkoli vím, že žádná odpověď nikdy nepřijde. O to víc si ji ale přeji. Vidíš, už jsem se zase dojala vlastními slovy... Byla bych skvělá plačka, stejně jako máma.

Říká se, že čas všechny rány zahojí... Asi toho času budu potřebovat ještě hodně, protože není den, kdy bys mi nechyběl. Není den, kdy bych si neřekla „kéž bych to mohla říct tátovi“, „kéž bych se mu mohla pochlubit“, „kéž bych se s ním mohla zasmát“. Samosébně jsou i situace, kdy si řeknu „tohle vidět táta, tak mě vydědí“, ale takových je velice poskrovnu, protože jsem téměř bezchybnatá.

Ale tak o čem bychom se mohli dnes pobavit, abych zahnala chmury? Co takhle o knihách? Já vím, je to u mě ohrané téma, ale když mě chybí ty chvíle, kdy jsem s Tebou sdílela dojmy z přečtených knih. Doufám, že tam dole (stále předpokládám, že si užíváš v Pekle pořádnou jízdu s dědou) máte knihkupectví a antikvariáty, protože jinak se mi tam nebude chtít. Možná se smířím i s veřejnou knihovnou. Ale pokud tam nic takového není, tak to abych si začala rozmýšlet, jaké kousky si s sebou vzít. Ano, já vím - je zakázáno cokoli brát si s sebou do hrobu!

Když procházím knihkupectví nebo brouzdám na netu, často mě napadne, že by se Ti ta či ona kniha líbila. Je mi líto, že Ti je nemůžu koupit. Takže si vezmi tužku a papír a napiš si seznam, co si hned zítra půjdeš pořídit do Pekelného knihkupectví (pevně věřím, že tam budou knihkupci alá Bernard a Manny, kteří Ti rádi pomohou s výběrem).

Smrť z mé palety dle předlohy Paula Kidbyho

Pokud budeš chtít strávit příjemné chvilky v naprosto skvěle stvořeném fantasy světě, který je plný inteligentního humoru, sáhni po Zeměploše. Nechápu, že Terry Pratchett tak dlouho unikal naší pozornosti. Já ho začala číst už před pár lety a je to má největší knižní srdcovka. Jen letos jsem od Ježíška dostala 4 knihy. Když už jsme u toho Zeměplochy. Postava Smrtě, která je čistě náhodou mojí nejoblíbenější, mi pomáhá smířit se s Tvým odchodem. Mám díky němu pocit, že jsi odcházel s tím nejlepším společníkem.

Tvoji vášeň pro katastrofální konce naší civilizace by jistě ukojil Neal Shusterman a jeho Sucho. Smrtka a Nimbus patří mé oblíbené novodobé sci-fi knihy. Mrkni na ně, je to sice lehčí čtení, ale jistě zajímavé.

Víš dobře, že co se týče české literatury, jsem velice vybíravá. Mám pocit, že dnes knihu vydá kdejaký pisálek a nedouk... Já sama jsem toho zářným příkladem :D Nicméně se v našem českém rybníčku objevila dáma zcela nevídaná, která by se Ti jistě zamlouvala, protože nesmírně precizně zpracovává historická témata do úžasných románů. Piš si jméno Alena Mornštajnová. Ať už si seženeš jakoukoli knihu od této spisovatelky, nesáhneš vedle. Naopak si pak budeš chtít okamžitě přečíst všechno ostatní z její klávesnice.

Mezi další české oblíbence patří Jiří Padevět. Jakmile uvidíš seznam knih, které nesou jeho jméno na obálce, jistě pochopíš proč. Propadla jsem všem jeho „Průvodcům“. Jeho zapálenost pro druhou světovou válku a poválečné období je ohromující.

Vychází stále více knih a někdy je těžké najít v nich ty skvělé, které si zaslouží pozornost. Moje komínky s knihami, které mám k přečtení, už dosahují nebezpečné výšky. Bojím se, že na mě dřív spadnou, než je stihnu přečíst, protože neustále doplňuji zásobu novými kousky. Vracím se ale i k těm starším, které jsi mi vždycky doporučoval. Orwell, Wyndham, Wells, Jerome, Bradford... Kdo to pak má stíhat všechno číst?

Nu, myslím, že jsem Ti dala pár tipů, jak si příjemně užít dlouhé zimní večery na věčnosti, takže zase za rok. Třeba s dalšími tipy.

Pa J.

PS: vrátím se ještě k výše uvedeným myšlenkám o tom, co vše bych Ti chtěla říct, čím bych se chtěla pochlubit. Měla bych zmínit největší událost letošního roku, nebo spíš mého života. Začali jsme s Kubou psát novou knihu našeho života. Manželství (nebo spíše Chumelenice). Jsme tedy zatím u předmluvy s názvem Zásnuby. K první kapitole Plánování jsme se ještě neposunuli. Když vidím, kolik podkapitol a odstavců by to mělo mít, pochybuji, že se někdy vůbec dostaneme k dopsání kapitoly Svatební den. Natož kapitoly Ano... Ostatně v této knize mi bude chybět jedna moc důležitá postava...

Předchozí dopisy:
2018
2017
2016
2015
2014

Plánování je přeci zábava, říkali...

Zdroj obrázku: https://allurelimousines.com.au/wedding-planning-advice/

Konečně jsme se po několika letech rozhodli, že jsme pro sebe ti praví. Konečně jsme poklekli a požádali o ruku. Samozřejmě mluvím o tom, co udělal můj přítel, ale začínám si zvykat na to používat "my" ve všech činnostech a životních krocích. Pardon - ne přítel, snoubenec, ačkoli to zní jako nějaká vyrážka způsobená housenkou. Teď je to in - takže jsme snoubenci. Společně budeme procházet životem, společně budeme bojovat s nepřívětivým osudem, společně budeme budovat naši budoucnost, společně budeme vynášet odpad, společně budeme hledat v pračce tu druhou ponožku. Než však začneme i ty nejběžnější věci dělat společně (slovo společně mi začíná nahánět strach, copak se už sama ani nevy*eru?), budeme společně plakat nad plány a rozpočtem naší svatby.

Většina kamarádek má, ať už za sebou či před sebou, tu krásnou a dojemnou pohádkovou svatbu, při které vykrvácí rodinný rozpočet. Novomanželé jsou nuceni několik měsíců, ne-li let, žít o chlebu a vodě a to jen v případě, kdy chleba bude v akci. Na svatbách dnes běžně bývá okolo 80 svatebčanů. 80 lidí? Tolik jich ani nemám na facebooku v přátelích. Ostatně tolik jsem za celý svůj život neměla ani imaginárních přátel.

Takže s plány svatby hezky pomalu, žádné urychlené bezhlavé akce. Datum svatby si stanovíme až přijde ten správný čas. Nicméně si mohu začít schraňovat nápady, připravovat rozpočet a tabulku s věcmi, které musím zařídit stůj co stůj. Začnu tedy něčím lehčím, co je mi blízké, a postupně budu přidávat větší a těžší cíle.

Svatební oznámení! To byl první bod, který mě napadl. Doma často usedám k papíru či plátnu a tvořím. Svatební oznámení není nic jiného než kus papíru s nějakými základními údaji o chystaném Dni D. Vyhledávač - svatební oznámení - výběr toho prvního, co mě zaujalo. Stejně se vždycky vrátím k první variantě, nač ztrácet čas prohlížením 1927394 webovek, které nabízejí 8789984388735983 druhů oznámení. Zadám tedy počet 100 ks, ačkoli v tu chvíli mé srdce samotáře trpí. Nabízí se mi k tomu obálka. Šup s ní do košíku. Pozvánka k hostině, pozvánka na večerní zábavu. Speciální pozlacení? Ne, děkuji… Konečná cena….. 7.876 Kč. Moment… Cože?! Za kus papíru? To je ten papír vyrobený z nějaké vzácné dřeviny? Nepotřebuji ebenové oznámení. Počkat, barva připomíná slonovinu. Ta cena už by tomu i odpovídala! Znovu tedy prozkoumám podrobný popis oznámení. Nikde nic, co by napovídalo tomu, proč mám kvůli výrobě pár cárů papíru vybírat své celoživotní úspory. U obálek také nevidím zmínku o tom, že by je olizovali psi královny Alžběty II.

Dobrá tedy, vyberu si nějaké levněji vypadající oznámení. Tentokrát zadám do počtu celkem směšné číslo 50 ks i s obálkami. Cena 4.603 Kč. K těmto snad dávají i vlastního doručovatele, který obálku pozvanému otevře, ne? Letmo prolistuji několika dalšími stránkami a zjišťuji, že cena oznámení může jít až do astronomických částek. Přitom, ruku na srdce, kdo si schovává svatební oznámení kromě matek novomanželů? Standardní svatební oznámení v lepším případě poslouží jako záložka do knihy, v horším jako podtácek na skleničku vína (přeci si na tom novém stolku neuděláte hned kolečko, když nic lepšího po ruce není) a v nejhorším případě skončí po svatbě prostě a jednoduše v koši.

Po zralé úvaze, infarktu a rozhodnutí, že tudy cesta nevede, navštěvuji nejmenované zahraniční stránky, které nabízí nepřeberné množství všemožných věcí... Za cenu 1.000 Kč mi dorazí do dvou měsíců nepopsaná oznámení z druhého konce světa. Text si tam doplním sama - ať už ručně (aby to mělo ten punc "moc se na vás těšánkuju z celého srdíčka, proto jsem do toho vložila i kus svého já"), na tiskárně nebo se zmocním mámina starého psacího stroje (pozor, některé číslice jsou vyměněné, takže je možné, že dorazíte ve špatný den…koho by to ale trápilo).

Mohu si tedy v tabulce "Den D" u položky oznámení napsat - vybráno. Můj zrak spočine na dalším řádku… Bože, plánování vylodění v Normandii je oproti plánování svatby hotová procházka růžovou zahradou. Plánování je přeci zábava, říkali...

Knižní inventura 2018

Opět v myšlenkách sumarizuji předchozí rok a jak jinak posoudit úspěšnost roku než podle přečtených knih, protože knihy jsou podstatnou součástí mého života (inventury z předchozích let zde 2016 a 2017). Den bez přečtené knihy je pro mě den zbytečný a promarněný. Má obrovská výhoda je, že do práce to mám přes hodinku sockou. Představa, že bych jezdila autem a přicházela tak každý den o volný čas, který využívám ke čtení, je děsivá a hlavně nudná.

Loni jsem tedy na svůj seznam přečtených knih přidala 72 nových kousků, celkem to dělalo 15.819 stránek. Není to málo, Antone Pavloviči? ptám se v duchu sama sebe. Nu, je i není. Díky cbdb.cz mám k dispozici i další podrobnosti.

Pro ilustraci přikládám několik momentek z roku 2018.

Blbka
Nový díl vystrčil růžky 18. 1. 2018.

Blbky první (a zároveň poslední) autorská beseda.

Blbka se podívala i za hranice nevšedních dní. 

Blbka knihkupectví dobývající.

Setkání s velikány 

Nejen knihou živ je člověk

Pel-mel

Dovolenou bez knih si neumím a ani nechci představit.

Po práci trocha odměny.

Historie je moje ❤

J. M. & J. W. Moji dva nej ❤

Jen tak...

Vánoce 2018...
Byly opět plodné. Dostala jsem ještě knihy s hrami od Shakespeara a knihu o Izraeli, ale nejsou na fotce.

PS: všechny fotky jsou vlastní výroby, takže prosím nestahovat, nesdílet ani jinak nekrást ;)

Vzpomínám...

Ahoj tati, 

rok se s rokem sešel a já opět usedám ke vzkazu, který Ti snad tam dolů dorazí. Předpokládám totiž, že Ti pobyt v Pekle za vzorné chování prodloužili, protože v Nebi by ses ukopal nudou. 

Můj prvotní nápad, že letos nebude výjimečně vzkaz psaný či kreslený, ale zahraný na foukací harmoniku, vzal za své v momentě, kdy jsem pochopila, že naučit se na ni zahrát melodii z Tenkrát na západě, je nad mé síly respektive nad mé nervy. Když už jsme u toho - víš, že ten zasraný Lotyš, není vůbec Lotyš, ale Litevec s tatarskými kořeny? A to ani nemluvím o tom, že vlastně nikdy neuměl hrát na foukací harmoniku! Žili jsme celé ty roky v takovém omylu, Bobši!

Jakmile jsem načala téma foukací harmoniky, dostala jsem nesmírnou chuť na nějaké to country, co jsi hrával na kytaru na staďáku. To byly časy. Stála jsem na otočené base od piva u hracího automatu a mačkala ta svítící tlačítka jak divá. Počítala jsem, kolik kdo vypil malých nebo velkých panáků rumu či zelený. Bez rozmyslu pouštím Greenhorns a vzpomínám dál. 

Při písničce Feleena z El Pasa jsem si vybavila vůni studených řízků, co jsme jedli po cestě do Chorvatska. Mimochodem, děkuji pěkně za to, že i když jsem na dovolené, probouzím se v šest hodin! Kdo se na dovolené probouzel v půl šesté, vařil kafe, dával si doutník a před sedmou vyrážel k moři? Štěstí, že jezdím na dovolené, kde mi chystají snídani zaměstnanci hotelu, kteří si ťukají na čelo při pohledu na můj zoufalý úprk v osm ráno ke kávovaru. Nevědí, že jsem už dvě hodiny vzhůru.

Vzpomínám-li na naše dovolené, nelze opomenout Vaška a Anežku. Pamatuješ, jak sis koupil ty nové polobotky? Jak sis spálil první den nárty? Jak sis ty polobotky s vypětím sil nazul? Jak Ti je Anežka, ničeho zlého netuše, pochválila? A jak jsi pak všechny poslal do prdele? 

Během letošní dovolené jsem zdolávala první centimetry studeného moře (ono bylo teda spíš jako kafe, ale jsem už přeci jen starší dáma... a hlavně pěkně rozmazlená), najednou se mi vybavilo, jak jsme v Brele postávali s Vaškem na pláži. Jeden z nás pronesl :„Jak jde život?“ Ostatní dva odpověděli, že dobře. A v tu chvíli jsme se vrhli do vln moře. Mezi námi byl rozestup pět metrů, kde postávali nerozhodní lidé, kteří se rozmýšleli, zda skočit do studené vody, nebo to vzdát. Po našem úprku, kdy jim voda cákala až do těch vyděšených obličejů, již rozmýšlení nebylo na místě. Tak při téhle vzpomínce jsem si říkala, že kdyby se vedle mě někdo takový vynořil, můj pohled by vraždil a slova, která bych v tu chvíli vyřkla na adresu oněch běžců, by jistě nebyla zrovna přívětivá. Naštěstí tam nebyl nikdo tak zákeřný a zlomyslný. Ačkoli netvrdím, že kdybyste tam stáli vedle mě zase s Vaškem, že bych neudělala tu samou sviňárnu, jako před těmi dvaceti lety.

Šla jsem si teď uvařit čaj, musela jsem tedy překročit dvě tašky, hrnek a další důležitý bordel u mé postele. A hádej, co mi problesklo hlavou. Kancelářská spona, která týden ležela netknutá na zemi v mém pokoji. Jednou to byla spona, jednou pravítko, pak korálek nebo víčko od fixy. Tyhle drobné věci si žily v mém pokoji poklidným životem. Mezi mnou a těmi věcmi byla jakási tichá dohoda či symbióza. Já je nechala žít a ony mi nepřekážely. V noci jsem je s mrštností vrozenou nindžům přeskakovala i se zhasnutou lampou. Stačilo však, abys do pokoje vešel Ty. Musel jsi mít v nohou nějaký radar, protože jsi se stoprocentní úspěšností na tyhle věci šlápl. Kurvy pak lítaly vzduchem. Moje jediné štěstí bylo, že jsem v okně měla síťovinu (nebo to, že pod oknem stálo auto), protože jinak bys mi celý pokoj vyházel vzteky z okna. Za pět minut jsi už o ničem nevěděl, stačilo (samosébně na popud mámy) za Tebou jít, udělat smutné oči a slíbit, že už si budu uklízet. No a za pár dní jsi šlápl třeba na žákovskou a kurvy zase startovaly svoje aeroplány. 

Když už jsme u těch kurev. Nelze nevzpomenout na lucernu. Teď nemyslím na Jiráska ani na Prácheňského. Popíšu to velice snadno. Špatně osvětlená veranda. Nová lucerna. Oslava narozenin. První setkání lucerny s Tvou hlavou. Příprava jídla. Druhé setkání lucerny s Tvou hlavou. Spousta prudících příbuzných. Třetí setkání lucerny s Tvou hlavou. Lucerna vyrvaná z trámu. Lucerna rozbitá na maděru. Špatně osvětlená veranda.

Domnívám se, že slov bylo dost. Pouštím si další písničky z mého dětství a posílám Ti pusu.

PS: ilustrace je z druhého dílu Ze života blbky, kde jsem použila náš oblíbený výraz - kurvy lítají vzduchem. Moje milá BFF (Illumielle) ho takto krásně ztvárnila.

2017
2016
2015
2014

Naučte se napsat knihu! Jak napsat knihu v 7 bodech!

Miluji vzdělávání a ráda se pouštím do všelijakých kurzů. Ať už se jedná o kurzy jazykové, tvůrčí či zaměřené na historii antisemitismu (ano, i takový jsem absolvovala). Co mi ale vždycky dokáže sundat ponožky, je kurz psaní, kde vám slibují, že po dokončení napíšete velkoúžasnolepý román, thriller či epos srovnatelný s díly těch nejlepších spisovatelů, co kdy chodili po této planetě (nebudu uvádět konkrétní jména, protože byste nemuseli souhlasit s mou volbou).

Jako člen skupin na FB, které se zabývají psaním, si velmi často rvu své už tak dost zničené vlasy, když pročítám dotazy typu: Mám spisovatelský blok, jak se ho zbavit? Potřebuji denně napsat 20 řádků, jak na to? Mám nápad, ale nevím, jak ho zpracovat. Chci napsat román, ale nevím jak na to. Mám své nápady psát ručně na papír nebo rovnou do počítače?

$&¥™©@%≥£‽‡↗₪°!

Jak se zbavit spisovatelského bloku? No tak, že teď prostě nebudeš psát a necháš to na dobu, až tě políbí múza!

Jak napsat denně 20 řádků? Kdo se živí psaní, nepotřebuje takové rady, protože má své vlastní donucovací prostředky. Kdo se psaním neživí, nepotřebuje denně napsat 20 řádků. Copak se do toho musíš nutit? Jestli ano, tak to psaní pak stojí za starou belu (Co je to sakra bela?).

Máš nápad a nevíš, jak ho zpracovat? Co je to sakra za nápad, když nevíš, jak ho zpracovat? Buď ho zpracuješ nebo ne. Zapiš si ho do poznámek a až dospěješ k bodu osvícení, tak ho zpracuješ.

Chceš napsat román? Tak si jich pár přečti, inspiruj se a pak si ho stejně udělej podle sebe. Není účelem něco opsat, ale přijít s něčím novým a to ti nikdo jiný nevymyslí.

Nevíš, jestli ti vyhovuje víc psaní na papír nebo na klávesnici? Tak to už je opravdu moc.

Jaká škoda, že tyto dotazy nekomentuji. Jistě by mě někdo neuvěřitelně vyhejtoval za mou negativitu a po patřičném lynči vyhodil ze skupiny. Ty skupiny jsou přitom super v tom, že se tam probírají i zajímavá témata a praktické stránky tvorby. Nicméně co je moc, je moc.

Uvědomuji si, že se rozčiluji zbytečně. Ne každý je tak moudrý a uvědomělý jako mé bezchybné, majestátní a královské Já. Džouk. Ale prostě mám dost rozumu na to, abych věděla, že pokud to nejde jakoby ze mě tak nějak prostě jako samo od sebe, tak to tak jakoby nějak prostě z donucení nepůjde. A půjde-li, tak to bude tak jakoby drhnout. A nebude-li to drhnout, tak to jakoby prostě stejně nebude ono. Bude to prostě vypadat právě tak nějak jakoby tento odstavec.

Dopsala jsem Blbku dvojku už loni na podzim. Všichni očekávají třetí díl. Nu, to si ještě počkají. Nemám totiž ani první slovo. Nejde to. Není čas, chuť, inspirace. Ne že by moje texty byly kdovíjak skvělé a propracované. Ne že by potřebovaly pečlivou a jemnou spisovatelskou duši. Ale ne... Když jsem psala jen proto, abych něco napsala a dokončila knihu dřív, tak to skřípalo. Nebylo to ono. A při pročítání textu přesně vím, kdy jsem byla v tom stavu, že jsem to psaní ze sebe tlačila.

Ráda poradím s čímkoli okolo vydání knihy samonákladem - jak vést crowdfundingový projekt, jaké podklady jsou potřeba pro nakladatelství, jak donutit grafičku zpracovat ilustrace v rozumném termínu (v tom ještě pokulhávám). Ale radit se, jak se donutit psát či vůbec jak psát? Na to prostě člověk musí mít to ''něco''.

Howgh.